Blog
Ambulantní centrum, lůžková oddělení, RTG a SONO, lékarna.
Nejen pro Prahu 3.
„Je důležité vnést do lékařské péče lidský vztah a lidskou blízkost,“ říká otec biskup Václav Malý
-----------------------------------------------------------------------------------------
Emeritní pomocný biskup pražský, otec Václav Malý navštívil naši nemocnici a kromě prohlídky celého objektu přijal i pozvání do našeho podcastu Křižník Žižkov.
Kdo rád poslouchá, může se zaposlouchat, kdo raději čte, tak si nyní může přečíst přepsaný rozhovor.
Co všechno (a mnohem víc) moderátor Šimon Ornest a náš host otec biskup Václav Malý během 10 minut probrali?
Jaká je role církve ve zdravotnictví? Jak to bylo s šířením víry za minulého režimu a co by přál naší nemocnici otec biskup Václav Malý?
Šimon Ornest:
Vítejte u další epizody podcastu Křižník Žižkov. Dnes naťukneme témata, která nejsou vždy slyšet nahlas, ale o to víc ovlivňují náš život. Péče o nemocné, role církve ve zdravotnictví a osobní zkušenost se svobodou i nesvobodou.
Naším hostem je emeritní pomocný biskup pražský, otec Václav Malý. Budeme si povídat o tom, co může církev přinášet zdravotnictví dnes, ale i o tom, co nás minulost může naučit pro současnost. Otče biskupem, moc děkujeme, že jste přijal naše pozvání.
Šimon Ornest:
Dobrý den. Kdybyste se měl představit našim posluchačům, nejenom skrze svojí funkci, ale i lidsky. Co je pro vás v téhle životní fázi důležité?
Václav Malý:
Především, abych neztratil citlivost, pozorování svého okolí, abych se neuzavřel sám do sebe, abych jenom nemyslel na minulost, co jsem prožil. Samozřejmě to je důležité, ale žil teď a tady a vnímal, co se děje okolo mě.
Šimon Ornest:
Péče o nemocné a slabé je s církví historicky velice úzce spojená. Jakou roli podle vás hraje církevní zdravotnictví a sociální péče v dnešní společnosti?
Václav Malý:
Tak především nejde jenom o to zajistit odbornou péči o ty, kdo jsou nemocní, kdo jsou v nouzi, kdo potřebují lékařské ošetření, ale vnést do toho lidskost, osobní vztah, aby ten pacient, ten ošetřovaný, se nestal jenom objektem péče, ale aby byl vnímán jako protějšek toho, kdo o něj pečuje.
A to myslím, že je stále třeba tedy zdůrazňovat, že nelze tu péči jenom redukovat na nějaké zvěcnění. Ano, díky bohu za to, když bude odborná péče, bude úspěšná, ale především tedy, aby v tom byl také lidský vztah a lidská blízkost.
Šimon Ornest:
Někdo si může klást otázku, jestli má církevní zdravotnictví v moderním sekulárním státě stále svoje místo. Co podle vás mohou církevní nemocnice přinášet navíc oproti jiným zařízením?
Václav Malý:
Tak já už jsem to naznačil v podstatě v té předcházející odpovědi. Je dobře, že k působením církve také patří oblast zdravotnictví. To není žádná konkurence, to je jenom doplnění té bohaté škály těch nabídek zdravotní péče, a právě vnést do toho osobní vztah, osobní zájem.
Především s tím pacientem také hovořit, mít čas, vnímat ho, nejen tedy ho vidět pod zorným úhlem odborné péče. To myslím, že je tedy přínos církevního zdravotnictví a samozřejmě také nabídnout i tu duchovní službu. Protože nejde jenom o to toho člověka povzbudit, potěšit, ale právě aby měl možnost i v tom církevním zdravotnictví třeba se seznámit s výzvou evangelia. To neznamená někoho přesvědčovat, někoho nutit, ale aby tam také zazněla tato nabídka radostné zvěsti.
Šimon Ornest:
A setkáváte se někdy s tím, že o duchovní péči v nemocnici stojí i lidé, kteří se sami nepovažují za věřící?
Václav Malý:
Tak já, pokud někdy hovořím s těmi kaplany nebo kaplankami, tak oni o tom svědčí, že o setkání s nimi mají často zájem i lidé, kteří se nehlásí k církvi nebo dokonce si ani nehlásí ke křesťanství. A to myslím, že je velmi pozitivní.
Znova říkám, nejde o to člověka někam tlačit, člověku vnucovat nějaké vidění, nějaký postoj, ale právě přicházet jako ten, který nabízí nějaké širší světlo, který nabízí nějaký širší pohled na lidský život. A samozřejmě to je tedy zvěst evangelia.
Šimon Ornest:
Vy osobně máte silnou zkušenost s působením za minulého režimu, včetně persekuce a zákazu duchovní činnosti. Jak tohle období formovalo váš pohled na svobodu, víru a odpovědnost?
Václav Malý:
Člověk si musel najít nějakým způsobem cestu, jak půjde dál. Já jsem pokračoval ve své duchovní činnosti, ne tedy veřejně, to se měl zakázáno, ale v pobytech, v malých společenstvích. Vedl jsem biblické hodiny, sloužil jsem bohoslužbou, připravoval jsem na svátosti, vedl jsem duchovní rozhovory, měl jsem duchovní rekolekce, takže víceméně jsem pokračoval v té činnosti, akorát tedy za takových úspornějších podmínek, protože přirozeně v bytě se nemohlo setkat tolik lidí, jako třeba se setká v kostele.
Byla to pro mě velmi důležitá etapa mého života, protože jsem se naučil vnímat jednotlivé lidi s jednotlivými otázkami, s jednotlivými povahami, protože když člověk slouží v kostele tak často, jak si je tam být si lidí a ne vždycky nějak má čas nebo možnost pohovořit se všemi, zatímco v tom malém shromáždění člověk měl čas více pohovořit osobně, ne tedy jenom vysluhovat svátosti, posloužit duchovním potřebou, ale nějak tak hovořit i o takových běžných záležitostech, jako je směrování života, jako jsou potíže třeba ve vztazích, potíže v zaměstnání a podobně.
Šimon Ornest:
Bylo to těžké být věřící v době, kdy byla víra systematicky potlačována?
Václav Malý:
Přirozeně, že člověk musel nějak tak přemýšlet, proč touto cestou jdu, jestli opravdu obstávám nárokům evangelia, jestli opravdu s větším nebo jestli si jenom vezu a ne, nejhorší by bylo, kdyby člověk upadl do nějaké sebelítosti a jenom snil, co by bylo, kdyby bylo. Prostě evangelium mi pomohlo vzít tu situaci takovou, jaká je a nějak se s ní vyrovnat.
Takže naopak to tedy moji víru posílilo, protože jsem musel jaksi více spoléhat také na boží pomoc, to neznamená, abych se nějak tak vyvlékl ze své osobní zodpovědnosti. Ale přesto jaksi ten duchovní ponor byl opravdu hlubší, než když člověk je nesen povinnostmi duchovními, když je ve veřejné duchovní zprávě.
Šimon Ornest:
Ostatně kousek odsud se nachází v Škroupovo náměstí, kde se v roce 1988 konala demonstrace za lidská práva, které jste se společně s Václavem Havlem, Martou Kubišovou a dalšími zúčastnil.
Poprvé jste měli možnost oficiálně promluvit k většímu množství lidí. Jak na tuhle akci vzpomínáte?
Václav Malý:
Toto shromáždění bylo oficiálně povoleno, protože se dělo ve dne, kdy tehdejší Československo navštívil tehdejší francouzský prezident François Mitterrand. A my jsme toho využili.
Já byl pověřen tím, abych prezentoval úsilí výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, abych vysvětlil shromáždění, o co usiluje je, čím se zabývá. Dobře si tedy na to shromáždění pamatuji. Bylo to velmi pokojné shromáždění, nikdo tam nevykřikoval, nikdo se nevzpouzel.
A byl jsem rád, že jsem tedy mohl být jako jedním z těch, kdo mohl oslovit to shromáždění, které samozřejmě nebylo tak početné, jako později na Václavském náměstní.
Šimon Ornest:
A my jsme náležitě pyšní na to, že sametová revoluce takhle vlastně začala tady u nás na Žižkově.
Václav Malý:
Ono potom došlo v lednu hned k velikému zákroku vůči chartistům, včetně mě.
Takže jsem musel strávit 69hodin ve vazbě. Ale to samozřejmě nevadí, to není jako výtka, jenom chci jaksi dodat, že tohle bylo takové vydechnutí, ale na to ještě tedy zas znova ten tlak, takže ještě nebylo jasno potom, že to vyústí někdy do listopadu 89. Na štěstí se to potom stalo.
Šimon Ornest:
Jaké výzvy dnes podle vás církev řeší nejvíc?
Václav Malý:
Především umět oslovit lidi, kteří hledají. Já bych řekl, že mezi mladou generací jsou lidé, kteří hledají, ale nechtějí se identifikovat s institucí, hledají různé duchovní podměty, inspirace a teď hledat tedy cestu, jak tyto lidi oslovit a zároveň neokamžitě po nich považovat. Vy si musíte s námi ztotožnit.
To myslím, že je velmi tedy obtížné. Umět mluvit silným jazykem, ale zároveň, aby se z toho nevytratilo jádro křesťanské zvěsti. To myslím, že je tedy výzva číslo jedna.
Na druhé straně samozřejmě nemůžeme být soustředěni jenom na mladé, protože do Církev patří všechny generace a být tedy takovým prostorem, místem, kde se všechny generace mohou sejít, kde žijí ve vzájemném respektu. To je také důležité, protože dneska už žijeme v generaci čtyřgenerační. Nejenom tři generační, protože jsou děti, rodiče, prarodiče a praprarodiče. A to je veliký tedy věkový rozdíl mezi tou nejmladší generací a tou nejstarší. A přesto církev je prostor, kde tyto generace se mohou setkávat. To je třeba mít také, řekl bych, velmi, velmi citlivě na zřeteli.
Šimon Ornest:
My moc děkujeme, že jste si při návštěvě naší nemocnice našel čas na rozhovor s námi. A na závěr, je něco, co byste naší nemocnici popřál do budoucna?
Václav Malý:
Tak především, aby se ošetřovacímu personálu, jak lékařům, zdravotním sestrám, dařilo opravdu povzbudit ty, co jsou odkázáni na jich péči, aby neztratili z zřetele právě ten lidský moment vztahu vůči těm, kteří jsou jim svěření a zároveň, aby ti, kteří tady musí strávit delší nebo kratší dobu, aby opravdu cítili, že jsou přijatí, že nejsou ponecháni sami sobě. A tohle myslím, že je velmi důležité, to nelze vyřešit nějakým nařízením, nějakým dekretem, to je v podstatě záležitost každodenního úsilí.
Tak přeji jak těm nemocným, tak těm, kteří ošetřují, aby se jim to dařilo.
Děkujeme za návštěvu a za rozhovor!
Publikováno: 11. 6. 2026