Blog
Ambulantní centrum, lůžková oddělení, RTG a SONO, lékarna.
Nejen pro Prahu 3.
„LEGO není jen hračka pro děti,“ shodují se sběratel Miloš Křeček a ergoterapeutka Jana Žák
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Ve spolupráci s Museum of Bricks jsme nedávno do ergoterapeutických aktivit v naší nemocnici zařadili také práci s kostkami LEGO.
Jak pacienti na tento typ ergoterapie reagují?
Co všechno dokáže odhalit jednoduchý úkol „postavte dvoubarevnou věž“?
A kolik stavebnic za svůj život postavil Miloš Křeček, majitel největší soukromé sbírky stavebnic LEGO na světě?
Hosté:
Miloš Křeček, zakladatel sítě Museum of Bricks
Jana Žák, ergoterapeutka Nemocnice sv. Kříže Žižkov
Moderátor: Šimon Ornest
Šimon Ornest:
Vítejte u nové epizody podcastu Křižník Žižkov. Dnes se zaměříme na téma, které spojuje dva světy, které byste možná nikdy nedali dohromady: zdravotnictví a kostičky LEGO. V naší nemocnici se totiž nově začalo Lego využívat jako součást ergoterapie — a ukazuje se, že to rozhodně není jen hračka pro děti. Pomáhá pacientům trénovat jemnou motoriku, soustředění, koordinaci i kreativitu a zároveň přináší radost a motivaci do rehabilitace.
A protože tohle téma si zaslouží dva odborníky z úplně rozdílných oblastí, pozvali jsme si rovnou dva hosty:
Tím prvním je Miloš Křeček, majitel největší soukromé sbírky LEGA na světě a zakladatel sítě muzeí Museum of Bricks.
A druhou hostkou je Jana Žák, ergoterapeutka z Nemocnice sv. Kříže, která má s využitím LEGA v terapii přímou zkušenost.
Vítejte v našem podcastu!
Hosté:
Dobrý den.
Šimon Ornest:
Pane Křečku, hned na začátek by mě zajímalo, jak jste se dostal k Legu a vybudoval tak obrovskou sbírku?
Pamatujete si na svůj úplně první set s Legem?
Miloš Křeček:
Ten úplně první jsem dostal od svých rodičů zhruba v 5 letech, podle toho, jak mi to vyprávěli. Úplně si to nepamatuju, ale rodiče tvrdí, že od té doby, až do období dospívání, jsem nechtěl jiné dárky, než LEGO.
Tím to vlastně celé začalo a pokračovalo to i v dospělosti a tam, zhruba kolem 30. nebo 35. roku věku, se to dostalo do současné dimenze.
Šimon Ornest:
Když se řekne Lego, většina lidí si představí hračku pro děti.
Je to ale správná představa? Dá se na něj dívat i jinak než jako na hračku?
Miloš Křeček:
Představa, že je to hračka pro děti, už je podle mě dávno přežitá. V současné době se marketing firmy LEGO hodně zaměřuje na dospělé a starší lidi.
Já třeba nutím své rodiče i děti odmalička až do pozdního věku pořád stavět nebo třídit kostičky. Musím říct, že všechny naše čtyři děti mají perfektní jemnou motoriku, jsou ohebné, krásně ohrabané – a velmi dobře jsou na tom i naši rodiče. I když je jim přes 70 let.
Mají pohyby, paměť… všechny tyto věci na svůj věk abnormálně dobré. Myslím si, že je to i díky tomu, že je trvale nutíme k tomu, aby si hráli s Legem.
Šimon Ornest:
V naší nemocnici jsme nedávno začali využívat LEGO v ergoterapii. Kostičky nám poskytlo právě Museum of Bricks.
Jak tato myšlenka vznikla?
A co byl impulz zavést něco tak netradičního?
Jana Žák:
Vzniklo to vlastně úplně obyčejně. Přišla za mnou Eva Matásková, která se u nás stará o marketing, a řekla mi „Jani, nevyužila bys v terapii nějaké LEGO?“. Mně se rozsvítily oči a řekla jsem jí „jasně Evi, dones to“.
A hned jsem začala přemýšlet, jaké kostky, jaké barvičky, jakou velikost bychom nejlíp využili. Hranaté, šišaté, co všechno je s nimi možné dělat – a Eva mě uklidnila se slovy: „nech to na mně, zařídím“.
Šimon Ornest:
Na jaké schopnosti má Lego vliv?
Jakým způsobem k tomu kostky používáte?
Jana Žák:
Používáme je jako doplněk klasické terapie. U spousty pacientů dochází k jistému poklesu motivace, když dlouho dělají to samé pořád dokola, ačkoliv to potřebují.
Hodně nám to pomáhá s jemnou motorikou nebo kognitivními funkcemi, kam spadají třeba zrovna exekutivní funkce, paměť nebo pozornost.
A jak už pan Křeček zmiňoval na začátku, vlastně tím odpověděl za mě – kostičky pomáhají také s koordinací mezi oběma rukama, mezi okem a rukou.
Používáme různé druhy úkolů, nejčastěji volím „dual task“, pro který je LEGO úplně bezvadné. Jsou to úkoly, které zahrnují jak motorickou složku, tak kognitivní funkce. Třeba takový příklad, který zadám pacientovi: postavte mi dvoubarevnou věž. To se může jevit jako jednoduchý úkol. Ale kromě toho, že je ten úkol motorický a procvičuje jemnou motoriku, tak na něm ještě uvidím, jak je na tom kognitivní stránka – jestli je daný člověk vůbec schopen ten pohyb začít, jestli rozuměl zadanému úkolu, jestli opravdu zvolí dvě barvy a mnoho a mnoho dalších aspektů.
Šimon Ornest:
Reagují pacienti na LEGO vždy pozitivně?
Jana Žák:
Nejčastější reakce, kterou dostávám, je maličko skeptická, protože lidé většinou nevědí, co od této aktivity čekat. Ale nakonec ta reakce bývá většinově pozitivní, pacienti jsou rádi, že to zkusili, a jsou rádi, že to třeba jednou za týden v terapii použijí. Někdy se na to vyloženě těší!
Samozřejmě se někdy setkáme i s opačnou reakcí, která ale vlastně vůbec není špatná. Stává se, že někdo řekne, ať to odneseme, že to dělat nebude. Ale to pro mě u některých diagnóz znamená, že ten člověk provedl svůj vlastní úkon rozhodnutí, což se často běžně nemusí dít. Často vám všechno odkývou jen proto, že jsou v nemocnici. Takže to rozhodnutí „ne, nechci dělat LEGO“ je pro mě vlastně taky skvělá zpráva.
Šimon Ornest:
Pane Křečku, jak jste reagoval, když jste poprvé uslyšel o nápadu na spolupráci s nemocnicí?
Tuším, že v České republice jde zatím o vcelku ojedinělý koncept, co se týká práce s převážně staršími pacienty.
Miloš Křeček:
Spolupráce s nemocnicí je sice ojedinělá, ale podporujeme a spolupracujeme s velkým množstvím různých organizací, podporujeme vozíčkáře a snažíme se s manželkou pomáhat napříč celým spektrem, kde to je jen trochu možné. Není to tedy pro nás nic neobvyklého.
Ale je fakt, že s nemocnicí je to úplně první kontakt.
Šimon Ornest:
To nás těší.
Hodně se mluví o tom, že stavebnice slouží jako relaxace nebo odpočinková aktivita.
Je Lego odpočinek i pro dospělé nebo seniory? A jaké jsou rozdíly oproti práci s dětmi?
Jana Žák:
Určitě je velký rozdíl mezi tím, když se pracuje s dětskými pacienty a když se pracuje s dospělými. U dětského pacienta obecně platí, že terapie pomáhá k rozvíjení nových věcí, které to dětské tělo nebo mozek ještě úplně neumí, nezná, nebo je potřebuje vylepšit.
Naopak u dospělého nebo staršího člověka spíš tyto prostředky používáme k tomu, abychom tomu tělu všechno znovu připomněli. Aby v sobě našlo pohyby naučené z dětství a začalo je znovu používat.
To mě dovádí ke krásné myšlence – přijde mi, že stavebnice LEGO propojuje generace. Představte si babičku s vnoučkem, jak loví rozkutálené kostičky pod stolem… pacienti si často vybavují přesně tyhle chvíle a jsou pak motivovanější, těší se, až děti uvidí a třeba nás i prosí, jestli si v době návštěv můžou nějaké kostky půjčit. Mají z toho radost.
Miloš Křeček:
Myslím si, že je to hodně podobné. Jak senioři, tak děti pracují úplně stejně. Všichni chtějí docílit něčeho hezkého a kreativního a kolikrát ani úplně nezáleží na tom, co z toho bude. Ale vždycky je to hezké, protože se to tomu konkrétnímu člověku líbí.
Něco jiného se líbí dětem, něco jiného dospělým – a pak jsou ještě takoví blázni jako já, kterým se líbí úplně všechno, co je z LEGA.
Šimon Ornest:
Existují stavebnice nebo typy dílků, které jsou obzvlášť vhodné pro terapeutické využití? A dají se běžně sehnat?
Miloš Křeček:
Úplně běžně se sehnat nedají, ale víc vám k tomu řekne kolegyně, která s tím má zkušenosti přímo z praxe.
Jana Žák:
Já teda nemám úplně přesný přehled o tom, jaké různé stavebnice existují, ale nemůžu říct, že by některé byly vhodnější a některé méně vhodné. Je to velmi individuální pro každého konkrétního pacienta a jeho diagnózu.
Nejčastěji využívám jednoduché kostky, které člověka nutí ke kreativitě, nebo s nimi naopak zvládne jednoduché analytické úkoly. Jsem si úplně jistá, že pokud bych někoho navnadila, aby ho to bavilo tak, jako tady pana Křečka, určitě existuje mnoho vhodných sad, se kterými pacient může stavět – a tedy rehabilitovat – i doma.
Šimon Ornest:
Pane Křečku, kterou konkrétní stavebnici máte nejraději? A která je ve vaší sbírce nejvzácnější?
Miloš Křeček:
Na to se mi velmi těžko odpovídá, protože miluju všechny stavebnice, které jsem stavěl, což je zhruba přes 10.000 modelů. Vždycky mám třeba pocit, že LEGO nevytvoří něco hezkého, ale pak to rozbalím, stavím a zase se do toho zamiluju. Podesetitisící.
Je to úžasný svět kostiček a her. Vzácných setů je tam hrozně moc, nedávno k nám z Japonska dorazila stavebnice s číslem 1. Zaplatil jsem za ni asi 7.000 Kč, je v dobrém stavu, takže to je teď v mojí hlavě jeden z nejvzácnějších kousků.
Nedávno to byly třeba dřevěné hračky, které jsme s manželkou našli na tržišti v Dánsku. Válely se tam, nikdo je nechtěl, dostali jsme je vlastně skoro zadarmo a je to klenot mojí sbírky.
Populární je třeba taky Falcon ze Star Wars, obrovská stavebnice, která se v LA vydražila asi za 15.000 dolarů, což je neskutečná cena. Já si ji samozřejmě koupil za 15.000 korun.
Pro mě to znamená, že ve sbírce je, že má nějakou hodnotu – a to je podle mě jeden z nejvzácnějších modelů.
Pak jsou taky sety s příběhem, třeba originál Socha Svobody, která už je vydaná v mnoha verzích. Svoboda je krásná věc, proto to považuju za vzácný model.
Šimon Ornest:
Co byste oba vzkázali lidem, kteří si myslí, že Lego je jen pro děti?
A proč by se hraní s kostičkami neměli bát ani v dospělosti, ani třeba během rehabilitace?
Jana Žák:
Já bych jim rozhodně vzkázala, že LEGO je pro všechny a v rehabilitaci se ho určitě bát nemají, protože je to bezvadný nástroj, který pomáhá v rehabilitaci posunout dopředu.
Miloš Křeček:
Já bych vzkázal všem, ať hledají ty svoje stavebnice, které se jim líbí, a ty ať staví. A to úplně v každým věku. V 90, ve 110, i v 10, stavebnice jsou opravdu pro každý věk.
Publikováno: 22. 1. 2026
